Jak němečtí starostové ovlivnili infrastrukturu města Brna v 19. století.
A také historické okénko do dějin města.

Začněme pohledem do 20. Století. Co zjistíme?

Že od roku 1914 byl pro toto století příznačný děsivý počet obětí na životech během 1. a 2. světové války, vraždy, zabíjení a útěk a vyhnání miliónů lidí. Až do poloviny století se to odehrávalo v Evropě, pak i v jiných částech světa.

Naopak 19. Století, které si zde chceme připomenout, bylo ve své druhé půli prostoupeno hospodářským optimismem, technickým optimismem a vědeckým optimismem. Byly to roky velkých začátků, období gründérství, jak také byly nazývány; a to se odráželo i v rozvoji města Brna.

Přibývalo ale národnostních rozmíšek, naštěstí však zůstávaly fakticky bez obětí na životech.

Jistě, už od školních let víme, že nekonečné vypočítávání letopočtů je nudné a není k ničemu. Přesto se tomu někdy nevyhneme. A hned začneme jedním důležitým letopočtem, a to rokem 1848. Rokem plným dramatických událostí a změn. Najednou se v ustrnulé společnosti, ve zkostnatělých státech objevil pohyb. Lid požadoval více práv. I vídeňské ulice zaplnili vzbouřenci. Metternich sice utekl z Vídně do Anglie, ale povstalci na barikádách byli krvavě poraženi. Ale i tak skončilo rakouské špiclování organizované policií – a policejní stát. Císař Ferdinand vydal 15. března 1848 patent, který znovunastolil svobodu tisku. Měl také v plánu založit národní gardu, což bylo i v Brně přijato s obrovským nadšením. Jelikož na podzim ve Vídni znovu vzplálo povstání, utekl císař do Olomouce a pak se 2. prosince 1848 vzdal trůnu ve prospěch svého synovce, který varován událostmi toho roku, závazně přislíbil, už jako císař František Josef I., přeměnu monarchie v následujících bodech:

Znamenalo to dalekosáhlý přelom, jehož rozsah a význam si dnes vůbec nedokážeme plně představit, který byl ovšem přijímán převážně kladně a často dokonce vyvolal hlasité ovace.

Rok 1848 byl však také rokem Všeslovanského sjezdu v Praze a už z toho, co zde bylo řečeno a projednáváno, lze vyvodit, že vyhlášky Františka Josefa I. přišly nejspíš až příliš pozdě. Protože již tehdy se v Praze mluvilo mimo jiné o tom, že během následujících 100 let by mělo vymizet vše německé, co se nacházelo na východ od linie Štětín-Terst. To se tak docela nestalo, avšak něco z této vize se vyplnilo v roce 1945; na tom však nese svůj podíl Hitler.

Rok 1848 přinesl mnohé změny také v Brně.
Nejprve jedna spíše nevýznamná změna: Od ledna bylo ve městě více světla; byly vztyčeny první plynové lampy, které se každý večer rozsvěcovaly.

A jedna zásadní: Do roku 1848 nebylo v Brně ani slechu po národnostní otázce. Město bylo německé, mluvilo se však jak německy tak i česky, a to ve městě i na vesnici. Podíl českého obyvatelstva ve městě byl nepatrný, národní sebevědomí se ještě řádně neprojevovalo.

V následujících desetiletích se to změnilo, rozmíšky se vyostřovaly, německá převaha ve správních orgánech však zůstala zachována až do roku 1918.

Naštěstí snahy Čechů získat více práv, do jisté míry celkem útočné, doprovázel a taktéž zmírňoval rozvoj samostatného kulturního života. Potěšitelné je obzvlášť to, že společné zájmy obou národů v oblasti kultury byly rozmanité a dokonce vedly ke společným akcím. Češi založili v roce 1880 české divadlo (roh ulice Veveří), brněnská filharmonie byla uznávaným hudebním tělesem stejně jako Pěvecké sdružení moravských učitelů a sláva Leoše Janáčka trvá do dnešních dnů, ačkoli důrazně dával najevo své národnostní postoje.

Druhá polovina 19. století tak následně přinesla změny, které budou popisovány v následující části. Udály se v tak hustém sledu, jak to popsal dějepisec Bretholz:
„Od poloviny 14. století, kdy Brno zažívalo zlaté časy, až do roku 1848 se v životě města neudály tak dalekosáhlé změny, jako v sedmi desetiletích mezi lety 1848 a 1918.“

6. července roku 1850 byl vydán prozatímní obecní zákon platný pro zemské hlavní město Brno. Spojil čtyři městské obvody a 27 předměstí do jedné obce pod jednotnou správou. Tato nová obec měla jeden tzv. „Velký výbor“ a obecní radu v čele s jedním starostou. Dosavadní přímý vliv místodržitelství tím ustoupil určitému druhu samosprávy. Ze středu „Velkého výboru“ se volil starosta na funkční období tří let a jeden zástupce (místostarosta) na jeden rok.

Brno mělo od roku 1851 do konce 1. světové války devět starostů. Je jasné, že zde nelze vylíčit činnost každého z nich.

Když si vybereme jednoho výjimečného, a to Christiana d’ Elverta, pak je třeba následně vysvětlit jeho mimořádný význam pro rozvoj města.

Při prvních volbách starosty v květnu 1851 kandidoval d’ Elvert za podpory veřejného mínění, prohrál však s radou vrchního zemského soudu Haberlerem.

Ten po potvrzení ve funkci ze strany c. k. Majestátu mohl převzít do vlastních rukou obec sloučenou 10. července 1851 i její správu.

Městské části 1 a 4 trvaly na svých právech a využívání svého majetku, což působilo obecní radě a starostovi velké potíže. Zvláště 1. městská část, Staré Brno, se považovala za původní královské město Brno; a hrdost je pochopitelná, protože již roku 1247 byla tato městská část označována jako „antiqua Bruna“, Staré Brno. Úporně se tam bránili doložení majetkových vztahů a nepřispívali dostatečně do rozpočtu sloučené obce.

Obecní rada se proto usnesla, že bude usilovat o „rozpuštění odtržených a nákladných správních orgánů a zrušení prozatímního obecního zákona“. Kromě toho se na císaře a ministerstvo vnitra obracela s různými peticemi, avšak žádostmi se celá léta nikdo nezabýval – asi částečně z nedbalosti, ale i proto, že se čekalo na definitivní podobu obecního zákona. Ten vyšel 24. dubna 1859 a obecní rada ho také schválila.

Rok 1848 byl však významný ještě z jiného důvodu. Izraelité našli v Brně opět uplatnění a živobytí. Proč opět?

Český král Ladislav Pohrobek, ačkoli mu tehdy bylo pouhých 15 let, nařídil vyhošťovacím dekretem, že všichni Židé bez výjimky musí v roce 1454 opustit město do svátku svatého Martina. Nebyli sice tehdy vyhnáni až k moravsko-rakouským hranicím, ale proběhlo to právě tak rychle, aby už nemohli vymáhat své pohledávky; jistě k velké radosti jejich dlužníků.

Tyto časy právě pominuly a duch náboženské nesnášenlivost zmizel. Ta troška Židů, kteří v Brně byli do té doby tolerováni, získala posilu. Netrvalo dlouho a založili náboženskou obec, s náklady ve výši 100.000 zlatých si postavili chrám a ještě mnoho dalšího. Jejich obec se rozrostla a k celkovému počtu obyvatel přispívala více než 2000 dušemi.

Ale vraťme se znovu zpět k našim starostům.

Po Haberlerovi nastoupil v roce 1855 do úřadu Dr. Rudolf von Ott, který však byl také zemským advokátem a byl příliš zaměstnán i jinými záležitostmi. Proto se o další rozvoj komunálního života v Brně staral d’Elvert jakožto člen obecní rady, a to očividně velice úspěšně, neboť mu obecní zastupitelstvo udělilo čestné občanství zemského hlavního města Brna. A 21. dubna 1861 byl d‘ Elvert výraznou většinou zvolen starostou.

Rychle přikročil k realizaci svých plánů, k nimž se ještě dostaneme.

Jeho neochabující snaha o zjednodušení správy ho bohužel při nové volbě v květnu roku 1864 stála křeslo, neboť „separatisté“, je možno dokonce použít i výrazu „intrikáni“ 1. městského obvodu, „starého, královského Brna“, společně s částí českého obyvatelstva stavící se proti ústavě (s výjimkou Pražáka, jak výslovně uvádí d‘Elvert ve svých spisech), zvolili s převahou jednoho hlasu do funkce starosty Alfreda Skena.

Když ten 22. května 1866 rezignoval, zajistil, aby se jeho přítel Dr .Carl Giskra stal čestným občanem Brna. To rozhodlo při dalších volbách a 1. 7. 1866 byl Giskra zvolen starostou a zůstal jím až do 30. prosince 1867; tedy pouze 1 ½ roku; neboť pak se stal ministrem vnitra.

Podařilo se mu především předat roztříštěné bezpečnostní služby místní policie obci a také přestál se „vztyčenou hlavou“ dvouměsíční vpád Prusů, jak je uváděno.

Prusové v Brně? Doopravdy. Roku 1866 tomu bylo sice poprvé, že byli v Brně, ale již roku 1742 byli pruští vojáci Fridricha II., který pak dostal přízvisko Veliký a který připravil Marii Terezii o Slezsko, p ř e d Brnem. Město však tenkrát odolalo obléhání.

Tak tedy rok 1866 a Prusové v Brně.

Možná si vzpomenete, že Rakousko vedlo válku proti Prusku a bylo nuceno přijmout hořkou porážku u Hradce Králové. 12. července 1866 vpochodovaly pruské regimenty do Brna. Chovaly se zcela disciplinovaně, potyčky se držely v mezích. Pro Brno to bylo velké břemeno, zejména to, že mělo zajišťovat na své náklady stravování. Dvouměsíční okupace pruských vojáků stála celkem 230.000 zlatých.

A kdože všechno prokázal Brnu takovou čest! Přece pruský král Wilhelm, který jednoho dne s velkým zájmem kontroloval slavkovské bitevní pole, pak korunní princ Friedrich Wilhelm, státní kancléř Otto von Bismarck a generál Moltke.

Giskrovi a městskému zastupitelstvu však skoro hůř než Prusové uškodila cholera, která opět udeřila a kterou tehdy onemocnělo více než 2000 lidí, z nichž polovina zemřela. Místostarosta Herlth měl velkou zásluhu na zamezení epidemie a nám zůstala uchována jména 14 lékařů, mezi nimiž byli podle jmen jako Dvořák a Smelík zcela jasně i čeští lékaři.

Dřív než uzavřeme kapitolu o starostech obecně, je třeba se zmínit ještě o dvou, kteří patřili k těm nejvýznamnějším a nejúspěšnějším:

Gustav Winterholler byl ve funkci celých 14 let, mezi lety 1880–1894.

Tři nejvýznamnější změny za jeho působení: Městské divadlo získalo elektrické osvětlení, byl zřízen Ústřední hřbitov na Vídeňské ulici a postaven nový most přes řeku Svratku.

U Dr. Augusta Wiesera, který nastoupil do funkce hned po něm a byl starostou dokonce 22 let, v letech 1894–1916, jsou to následující důležité události: elektrické osvětlení ulic, tramvaje, nové městské čtvrti jako Černá Pole a tzv. Německá úřednická čtvrť, březovský vodovod, první plynárna a elektrárna, porodnice na Obilním trhu atd.

Chceme však informovat především o d’Elvertovi.

Narodil se v dubnu roku 1803, když mu bylo dvaapůl roku, vyhrál Napoleon bitvu u Slavkova. Když mu bylo šest let, pobýval Napoleon v Brně podruhé, kdy nechal strhnout mnoho míst opevnění a zasypat studnu na nádvoří pevnosti Špilberk.

Od té chvíle už Špilberk neměl žádnou strategickou hodnotu.

D´ Elvert však musel nejdřív vystudovat. Studoval v Brně, Olomouci, Praze a ve Vídni. Kvůli zájmu o dějiny svého rodného města a o historii vůbec začal velmi záhy shromažďovat materiál, a vlastně již ve 25 letech zveřejnil „Dějiny města Brna“. Poté, co vstoupil do státních služeb, nesměl už dále publikovat, protože místodržící to u svých zaměstnanců nerad viděl. Psal tedy „do šuplíku“. Teprve v roce 1845 mohl uveřejnit knihu „Švédové před Brnem“. A pak už následovalo jedno dílo za druhým. Bezpochyby byl největším literátem ze všech brněnských starostů.

16. června 1861 nastoupil d’ Elvert do úřadu starosty a již o měsíc později na den přesně podal návrh na osázení Špilberku. Ten tehdy vypadal tak, jak ho popisuje současník:

„Kopec byl od nepaměti vydán napospas svému osudu, na jeho strmých a holých stráních stály zdi pevnosti a zdivo z dřívějších dob a vegetace zde rostla jen velmi poskrovnu. Špilberk ležící v centru města tak nabízel velmi nelibý, ba až odpudivý pohled.“

Návrh na osázení vyvolal v radě pramalé nadšení. Mohly za to především náklady, které se odhadovaly na 6000 zlatých.

Protože d’ Elvert věnoval uskutečnění svého záměru veškerou energii, bylo možno již 19. září, tedy již tři měsíce po jeho nástupu do úřadu – d’ Elvert byl mužem činu – dát osvědčenému zahradníkovi Antonu Schebankovi zakázku na zahájení prací. Kvůli nedostatku prostředků se d’ Elvert obrátil přímo na vlastníky velkých zahrad a lesů a požádal je, aby mu darovali stromy a keře. Také se mu podařilo zmobilizovat vojenské síly na zemní práce; a nakonec vyzval k pomoci obyvatele Brna.

Nejrozsáhlejší zemní práce se prováděly na severní a východní straně a tam také začalo osazování, neboť výzva byla úspěšná: Byly darovány tisíce stromů a keřů.

D’ Elvert se zadostiučiněním upozornil ve své závěrečné zprávě také na to, že vše bylo dokončeno za 20 měsíců místo odhadovaných 3 let a že dílo mohlo být vykonáno bez zadlužení.

Byl to bezpochyby úctyhodný výkon, bez bagrů, bez nákladních vozů a bez buldozerů, pouze s lopatou, kolečky a koňskými povozy, avšak řádně popoháněla ho neochvějnost starosty a to, že se mu podařilo probudit v obyvatelích smysl pro společnou věc; o co byla tato snaha úspěšnější, o to více obyvatelstvo oceňovalo prospěch a krásu kopce, který nikdy předtím nebyl vychvalován pro svou nádheru.

Když bylo dílo hotovo, nechtěla už obec poskytnout žádné prostředky pro další zvelebování. Proto se d’ Elvert rozhodl sám něco podniknout a nechal z vlastních zdrojů postavit v nákladu dvou tisíc zlatých pavilón, z něhož byl výhled na rozsáhlou jihomoravskou rovinu. Před několika lety prošel rekonstrukcí.

Teprve roku 1883 se Špilberk znovu stal předmětem diskuzí, a to když tehdejší starosta Winterholler usiloval o vybudování pomníku pro d’ Elverta. K jeho odhalení došlo 15. června 1885, ještě za d’ Elvertova života.

Brněnský magistrát napravil to, co zničila poválečná doba, a nechal znovu vytvořit pomník věrný originálu. Za to mu náleží dík a uznání.

Protože busta padla už po krátké době do rukou zlodějů kovů, postaralo se sice město o náhradu, lidé ovšem nemýlili, když předpokládali, že tentokrát se použije alabastr nebo podobný materiál, který už nebude lákat zloděje.

A teď zpět k prvnímu funkčnímu období d’ Elverta. Tato doba rozpuku a přelomu dala starostovi rozrůstajícího se města prostor, který chtěl využít. Město mělo zkrásnět a osázení Špilberku bylo prvním krokem; mělo také poskytovat lepší služby. Mělo se však především dále rozšiřovat, umožňovat jeho obyvatelům postavit nové domy. V rozšiřování a dalším vývoji však bránila opevňovací zařízení, která obklopovala vnitřní město jako železný kruh.

25. prosince 1852 vyhověl Jeho c. k. Majestát, císař František Josef, že stavby opevnění, s výjimkou „citadely Špilberk“, smějí být strženy.

Nyní se ukázalo jako užitečné to, že d’ Elvert, vedle špilberského projektu, usiloval hlavně o vypracování plánu na rozšíření města a regulace. Ten mohl proto být schválen již v prosinci 1862, tedy rok a půl po jeho nástupu do funkce. O čtyři měsíce později místodržitel zcela bez výhrad plán přijal.

Ostatně, Brno se již tehdy nazývalo „statutárním městem“, podléhalo tedy přímo zemskému sněmu. Jak známo, taktéž dnešní Brno je opět statutárním městem.

Po předložení plánů a jejich schválení nastala mimořádně usilovná stavební činnost, jak ve městě tak i v soukromém sektoru. Je nutno si to představit názorně. Zdi opevnění a městské brány byly strženy, úplně očesány, jak se tehdy někdo vyjádřil. Potom následovaly značně rozsáhlé nivelační práce, neboť i ve vnitřním městě byl terén s dosti podstatnými výškovými rozdíly. Představme si jenom svažující se terén na začátku Lidické (Neugasse), po délce Koliště (Glacis) vedoucí k Francouzské (Französische Strasse) a Bratislavské ulici (Pressburger Strasse) a dosahující dokonce až ulice Křenové (Kröna) (v závorce zde uvádíme staré názvy ulic). Vnitřní město dostalo během 30, 40 let přibližně stejnou podobu, jakou si uchovalo do dnešních dnů. A mimo to se předměstí rozrostla a zkrášlila.

„Tak se tedy staré, stísněné, nevzhledné, maloměšťácké Brno“, napsal d’ Elvert později v jedné ze svých početných knih, „od okamžiku, kdy císař vyslovil to spásné slovo a osvobodil město od jeho několik století starých okovů, proměnilo v průběhu několika desetiletí v n o v é B r n o, které dokonce ani samotný císař nepoznal, když ho poctil svou návštěvou (1880).“

Plán rozdělil město do různých oblastí.

První celek vnitřního města (centra, jak by se dnes řeklo), sestával z rozšířené osy obelisku na Františkově (Franzensberg, dnes Denisovy sady) – ten již tehdy stál – až k evangelickému kostelu, jehož výstavba začala v roce 1863.

Na této ulici byla vybudována celá řada významných staveb, které jsou dodnes známé. V letech 1859/60 to byla Vysoká škola technická a gymnázium, v roce 1867 budova tělocvičny Pod Hradem (Jahnturnhalle), Rudolfinum (Rudolfschule, dnešní základní škola na Husově 17), vedle ní budova určená pro vojenskou správu, a konečně v letech 1871-73 Besední dům (das tschechische Vereinshaus), postavený podle plánů stavitele vídeňské Ringstraße T. Hansena. Německý dům (das Deutsche Haus) byl postaven až o 20 let později (1891).

D’ Elvert odešel z úřadu starosty 30. 6. 1864, zůstal však v obecní radě jako finanční zástupce. Jeho nástupcem ve funkci starosty se stal Skene, a to od roku 1864 do 22. května 1866.

V roce 1870 nastoupil d’ Elvert znovu do funkce starosty na dobu šesti let. V důsledku finanční krize a kvůli silám v obecní radě, které si navzájem znemožňovaly činnost, se Špilberku už nevěnovala žádná mimořádná pozornost. A d’ Elvert věnoval svou pozornost také dalším zařízením, a to na Kolišti a v Pisárkách; o ty bylo potřeba se také postarat.

Vavříny, které si d’ Elvert vysloužil vytvořením velkých zelených plic v samém centru města, však stále nevadnou; a proto mu i dnešní město právem prokazuje úctu.

Přeložila Jitka Sládková, leden 2012

Jak němečtí starostové ovlivnili infrastrukturu města Brna v 19. století. A také historické okénko do dějin města.

Dies ist der 850798. Aufruf dieser Seiten seit dem 01.02.2001.
© 2001-2014 BRUNA e.V.